Článek z KRK:

Že  se  někdo  narodil  jako  nevidomý 

se ještě nemusí vylučovat s tím, že má duši závodníka formule 1. A i kdyby neměl. I nevidomí  přece  chtějí mít v životě  stejné zážitky jako my, zažít si kus toho boje s dravým proudem,  obavu z hukotu peřejí a úlevu,  když  loď dospěje  k tišině.  Probdít si  romantické kouzlo  noci s kytarou u praskajícího táboráku. To  všechno přeci lze, jen je k tomu třeba vytvořit určité podmínky.  O tyto podmínky pro těžce zrakově postižené se stará skupina  lidí sdružená v TJ ZORA zrakově postižených. Je  známo, že  zrakově postižené děti, mládež a vlastně  i dospělí  trpí  nejen  nedostatkem pohybu  jako mnozí zdraví, ale u těžkých postižení  až pohybovou deprivací. Proto se snažíme hledat  a nabízet jim pohybové  možnosti v tak atraktivní formě, aby  byli motivováni vynaložit  zvýšené úsilí, jež  je při sportování  s handicapem  zapotřebí.  U  nevidomých k  tomu ještě přistupuje  informační deficit  a s  tím související  nepřesnosti představ o okolním světě vůbec. Podobně jako odstředivou sílu lze  nejsnáze vysvětlit na kolotoči nebo centrifuze, les nelze dokonale slovně popsat  od stolu, ale je třeba jít  do lesa, ani reálnou  představu o tom,  jak vypadá řeka, nelze nakonec  ani pro zdravého jedince získat jinde než na řece.
  Snažíme se proto organizovat nebo i pomáhat garantovat otevřené, zrakově postižené veřejnosti přístupné akce, mající tak značný význam pro popularizaci sportu  mezi zrakově postiženými a jejich rodinami  i pro rozšíření  nabídky rekreačních možností  pro zrakově  postižené vůbec. Nemalý význam tyto akce mají i pro zdravé děti handicapovaných  rodičů, neboť je to pro  ně jedna z mála  možností, jak  s rodiči zažít  náročnou a vzrušující  akci, jakou jistě nezažije ani leckterý z jejich spolužáků.
Jsou však i takoví  zrakově postižení aktivní sportovci, kterým tato činnost nestačí a chtějí víc. Touží po vzrušujícím sportovně
náročném zážitku, při  němž by si mohli sáhnout  až k samé hranici vlastních možností. Skutečně náročným výkonem si potvrdit vlastní hodnotu sportovce. Ti se potom účastní společně s jinak postiženými raftových závodů handicapovaných posádek na trojském či roudnickém kanále, nebo  společně se zdravými  třeba Raft Bohemia  Open. Ostatně slepecká vodící fena  Kama jela tento závod už  dvakrát. Ale o to tolik nejde. Naše dobrodružství nemusí začínat až na ww. Nám stačilo, když jsme na Lužnici hned pod Suchdolem trochu ujeli Zbyškovi. Toho učinilo nízké odpolední slunce svítící do očí takřka nevidomým, a tak musel vždy při uvíznutí lodi v houští trochu zakontrovat a  zkusit to hned vedle,  až se mu povedlo  projet hledaným otvorem. (Odpovídal vedoucí  vodáckého oddílu zrakově postižených Mgr. Robert Vachule). Dále jsme se zeptali několika nevidomých.
         Pane Zajíci, vy učíte na  základní umělecké škole. Přitom prý na řece jezdíte jako velice slušný  háček. Co vás k tomu vede?
Když člověk  jednou něco okusí  a líbí  se  mu to, tak  se k tomu Vrací, až se to naučí. Je to pro mě příjemná zábava, při které se i
unavím, a to je občas potřeba. V neposlední řadě i parta, co se na vodě sejde a má tam na sebe dostatek času.
         Pane Budile, vy jste masérem v nemocnici. Co vás vede k závodění na Lipně?
Pocit, že nad  něčím trošku vítězím. Že si  tam máknu, prostě musím. Protože jinak  je pro  mě právě  voda doplňkovým nezávodním Sportem, kde  nemusím hlídat body  a postupy. A  je to i  pro naši soutěžní skupinu možnost se při něčem atraktivním sejít a strávit společně víkend nebo dovolenou. Je  to kultivovanější než jet jen tak na čundr. Občas se něco děje, nějaký jez a tak.
         Pane  Mojžíšku, vy  jste programátor.  Přestože  nevidíte, umíte například eskymáka na kajaku,  co vás k tomu přivedlo, a co vám to dává?
Za prvé si rád dělám konkrétní představu o tom, na co lidé přišli, co se naučili, jak věci  ve skutečnosti probíhají. Někdy může jít o čirou teorii, někdy se to dá zkusit. Zvládání pohybu plachetnice proti větru  vedlo k tomu, že jsem  se naučil surfovat. Podobné to bylo s eskymováním.
Za druhé mi  to rozšiřuje prostor, s  kterým vnímám přímý kontakt. Cítím například nejen co se děje  přímo kolem mého těla, ale i co se děje u  špičky kajaku, s celou lodí  mám bezprostřední kontakt a skrze celou loď s jejím bezprostředním okolím.
Za třetí mne  to nutí používat  jiné způsoby, orientovat  se jiným způsobem  než  obyčejně.  Na  vodě  třeba  podle směru větru nebo slunce, zvuku  v dálce. Tyto  vjemy se v  běžném životě uplatňují málo. Přitom mi loď, např. na  rozdíl od auta, nebere ty možnosti, ty způsoby, které používám normálně, tedy především sluch. I když singlovat třeba otevřenou kánoj  je velmi nepříjemné. Dutá špice lodi má takový zvukový odraz, že  mě to značně zahluší a nevnímám tolik okolí jako na singlu nebo kajaku.
Ale sám jezdím pouze na stojaté vodě. Na tekoucí jezdím na raftu.

HOME